|
11. 11. 2018 nás opustil pan učitel Milan Mík
Bylo-li na světě zásluhou blízkého člověka trochu víc lásky a dobroty, trochu víc světla a pravdy, měl jeho život smysl a zůstává navždy zapsán v našich srdcích.
A právě takovým člověkem jsi byl Ty, Milane.
Pan učitel Milan Mík přišel do volarské základní školy v roce 1971, hned po ukončení studia na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. V tomto období se volarský pedagogický sbor značně omladil. Začínající pedagogové se brzy sžili se svými mladými ale i stávajícími kolegy a vytvořili nejen veselou, ale i tvůrčí partu, která uměla vzít za práci, uměla si pomáhat a také se příležitostně výborně bavit. A právě pan učitel Milan Mík uměl vtipnými poznámkami, komentáři a glosami všechny rozveselit.. Jezdil po chodbách školy na kole, zamykal kolegy v kabinetech, uklízečkám schovával úklidové náčiní. Pravidelně všem roznášel jídelníčky a nikdy nezapomněl nakrmit školní ovečky. Měl upřímně rád lidi kolem sebe a tím se stalo, že postupně všichni – od dětí až po seniory měli rádi jeho.
Pro jeho veselou, milou a vlídnou povahu se na něj vždy při různých setkáních těšili jeho spolužáci ze ZŠ, ze střední školy i z vysoké školy, ale také jeho žáci, kterých bylo za 47 let učitelské praxe opravdu hodně.
Učil matematiku a tělesnou výchovu. Vedl různé sportovní kroužky pro děti, ale i sám aktivně sportoval. Hrál s kamarády volejbal, rád lyžoval, jezdil na kole a později rád chodil se svými kamarády na turistické výpravy, kde společně zažili hodně legrace a kolega Milan nikdy v žádné taškařici nechyběl.
Ve svém osobním i občanském životě byl ale velice ukázněný a pozorný. Nikdy nezapomněl k čemukoli gratulovat všem zaměstnancům školy, jejich dětem i dětem jejich dětí, všem přátelům a známým. Doufejme, že si ten nekonečný seznam tady nezapomněl, protože si neumíme představit, že by nám aspoň v myšlenkách či snech nezavolal nebo nenapsal esemesku. A protože Milan nikdy s kytičkou v ruce nechyběl ani na žádném posledním rozloučení svých známých, přejeme mu, aby mu tam nahoře bylo s nimi dobře.
Po chodbách školy byl výrazně slyšet jeho jadrný hlas, když vtipně a velmi hlasitě komentoval školní události a dění, čímž vyvolával úsměvy na rtech žáků i dospělých.
Dosvědčuje to i poslední zpráva, kterou poslal do školy z Čerčan. Na fotky všech zaměstnanců, které dostal, reagoval takto:
„Vy divočáci, nemáte co na práci?!
Ne, vážně, jak jste mi to poslali, krásně jste mě D O S T A L I (předali mi to při poledním klidu- dostali jste mě do neklidu). Je to od vás krásné milé - zkrátka jsou to pro mne moooc hezké chvíle. Myslel jsem, že mám city pod kontrolou + v malíčku, přesto jsem vytlačil slzičku. I když v mozku syslím, nic už asi nevymyslím . Moooc vás všechny zdravím, jenom řeším, jak se na vás
TĚŠÍM ! ! !
Dobrý Pastýř
bez stáda“
A najednou jako když vítr sfoukne svíčku v otevřeném okně - chodby ztichly.
Nadvládu přebral smutek, lítost a pocit prázdnoty.
Milý Milánku, byls člověkem, který měl v sobě tolik slunce, že jím dokázal prozářit životy druhých.
My všichni Tvoji vrstevníci, spolužáci, kolegové, kamarádky, kamarádi, žáci, přátelé a známí se s Tebou nyní naposledy loučíme a děkujeme osudu, že jsme měli to štěstí, žes tu s námi byl.
Milane Sbohem.....
A Bůh ví, možná někdy i na shledanou
Text: L. Macháčková
Foto: J. Fistrová
|
